Úvodní stránka > SVATÁ KATEŘINA - 25 listopadu

SVATÁ KATEŘINA - 25 listopadu

17.03.2015 11:52

svatá kateřina 25. listopadu

Kateřina nepatří do adventních svátků, ale je "předzvěstí"adventního klidu a rozjímání - v lidových zvycích se k adventu úzce váže a její svátek je důležitý nejen pro advent, ale i tím, že v tento den byla vyplácena mzda za celý uplynulý rok a sjednávány nové smlouvy - tedy také jakési zakončení roku - roku pracovního

Svatá KATEŘINA -
Jedná se o KATEŘINU ALEXANDRIJSKOU,
která se narodila roku 289 v Egyptě (patřil k Římské říši). Již jako mladá byla velmi vzdělaná i krásná. Vyznačovala se také mravními ctnostmi, výřečností i pracovitostí.
Protestovala proti pohanským zvykům, vyznávala křesťanství a zaslíbila se Bohu.
Císař ve snaze pokořit ji, svolal 50 předních učenců a filozofů, ona však dokázala všechny jejich důvody vyvrátit a obrátit je na křesťasnkou víru, za což je císař nechal popravit.
Krásné a chytré dívce císař neodolal a požádal ji o ruku. Když odmítla s tím, že se zavázala k panenství, předal jí na mučení.
Během týrání hladem jí krmila holubice. Bylo pro ni sestrojeno kolo s bodly, ale do něj uhodil blesk a kolo se rozletělo, proto nechal císař utnout Kateřině prsty i hlavu. Z ran jí začalo prýštit mléko, slétli se andělé a odnesli tělo na posvátnou egyptskou horu Sinaj, kde byl později postaven chrám svaté Kateřiny.
Kateřina byla popravena 25. listopadu - v tento den se slaví její svátek

Díky mučícímu kolu se stala patronkou mlynářů, dále je patronkou univerzit, mladých dívek a panen, filozofů, ošetřovatelek, kolářů, předláků a všech umírajících. Také je patronkou tiskařů, ochrańuje úrodu, pomáhá při migréně, nemocech jazyka a hledání utonulých.

SYMBOLY
- kolo, holubice

Církev však Kateřinu Alexandrijskou vyňala z řady světců římskokatolické církve s tím, že její pověst je křesťanskými předky přepracovaná pověst o pohanské bohyni, jejímž symbolem bylo kolo, nebo jde o jinou pověst, která se vztahuje k pohanské filozofce Hypatie z Alexandrie, jíž roku 415 zavraždil zdivočelý dav křesťanů.

Kateřina Sienská (její svátek se slaví podle církevního kalendáře 29. dubna)

Někdy bývá také zaměňována za
svatou KATEŘINU SIENSKOU-
křesťanskou intelektuálku žijící ve 14. století v Sieně, jež po tom, co se ve 12 letech odmítla provdat, vstoupila v 18 letech do řádu dominikánských cisterciánek, kde pečovala o nemocné. Neuměla psát a přesto po ní zůstalo 381 dopisů , jež jsou součástí největších duchovních a literárních pokladů církve (přinutila jimi také papeže Urbana VI. k návratu do Říma). Svatořečena byla roku 1568 a roku 1970 byla prohlášena učitelkou církve.

KATEŘINA ŠVÉDSKÁ
(její svátek se slaví podle církevního kalendáře 24. března)
Pocházela ze švédska, žila ve 14. století. Od 13 let byla ženou nemocného starce, po jeho smrti žila s matkou Brigitou v Římě. Matku pochovala v Vadsteně - klášteře. Vadsten založila Brigita a čekala na posvěcení svého řádu papežem. 5 let po smrti Brigity byl řád posvěcen, Kateřina se zde stala abatyší a dosáhla matčina svatořečení.
Zde byla pochována i Kateřina, která i přes své manželství zachovala své panenství. Koncem 15. století byla prohlášena za svatou.
Je patronkou proti potratu i předčasnému porodu (díky celoživotnímu celibátu), proti povodni.
Je zobrazována s laní či jelenem (podle legendy ji ochránili v nebezpečích), s lilií či v oděvu abatyše brigitek jak obvazuje raněného.

DALŠÍ SVATÉ KATEŘINY

Kateřina Medicejská - Kateřina Medicejská z královského rodu Bourbonů, nar. 1519, vdaná za Jindřicha II. Orleánského, posléze regentka nezletilého Karla IX. Zdatná politička, obhájkyně postavení Francie a panovnické moc, organizátorka bartolomějské noci.

Kateřina Veliká, ruská carevna - pravým jménem Sofie Frederika Augusta, nar. roku 1729, dcera knížete z Anhalt-Zebstu. Ruská carevna ji provdala za svého duševně nemocného synovce Petra, následníka trůnu po tom, co přijala pravoslaví pod jménem Kateřina. Petr byl vzbouřenci zabit a Kateřina se ujala vlády. Stala se mocnou, krutou a politicky velmi zdatnou panovnicí. Po její smrti (1796) bylo Rusko evropskou velmocí.

VÝZNAM JMÉNA KATEŘINA
Jméno Kateřina je původně jméno vytvořeno ze starořeckého ženského jména aikaterine, jež pravděpodobně pochází z řeckého hekateros = každý z obou nebo má základ ve jméně řecké bohyně Hekaté.
Římané však prosazovali, že jméno Kateřina pochází z řeckého adjektiva katharos = čistý a připojovali souhlásku "h" na důkaz spojení s tímto výrazem.

LIDOVÉ SVÁTKY 25. listopadu -

Kateřinská zábava
Tento den se také vyplácela mzda děvečkám a tyto mohly přejít k jinému zaměstnavateli. Nejinak, že se tento den oslavoval zábavou.
Ženy samy organizovaly zábavu - Kateřinskou - samy sháněly občerstvení i hudebníky a na zábavě samotné měly tzv. ženské právo, což znamenalo, že si mohly samy volit své tanečníky.
Se svými partnery se loučily malými pozornostmi, např. květinou nebo vrkočem, což byl speciální zdobený koláč se složitou konstrukcí z dřevěných špejlí, na nichž bylo napícháno sušené ovoce. Tato oslava se často protáhla až do druhého dne, kdy již začínal advent, čas pokory a ticha. Byla to poslední předadventní příležitost k zábavě, proto byla velmi bujará a nevázaná. K této tradici kateřinských zábav se váže rčení -
svatá Kateřina zavřela housle do komína - tedy Kateřinou skončila zábava.
Někde se poslední zábava ve stylu kateřinských konala již na Svatou Cecílii - 22. listopadu.

KATEŘINSKÉ ZVYKY
V tento den bylo přísně zakázáno pracovat se vším, co má kola či kolem je - např. mlýn, kolovrat, povoz, trakař.

KATEŘINSKÉ PRANOSTIKY
Kateřina na blátě, Vánoce na ledě/ svatá Kateřina na ledě -
a nebo - Když Kateřina po ledě chodívá, Eva potom blátem oplývá - vánoce na blátě (bude-li o Kateřině bláto, budou bílé vánoce a opačně) - Svatá Kateřina prádlo máchá a Barbora škrobí. - a nebo -
Je-li Kačenka nemocnál, bývá Barborka naškrobená ( o Kateřině prší, o Barboře mrzne) -
Smeká-li se husa na svatou Kateřinu po led, chodí o Vánocích po blátě. (opět - mrzne-li na Kateřinu, o vánocích bude bláto) -
Svatá Kateřina strčí housle do komína. - a také -
Svatá Kateřina zavřela muzikanty do chléva a pověsila housle do komína (konec zábav) -
Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu. (již začíná zima) -
Svatá Kateřina přichází bíle oděna. (o Kateřině by měl již být sníh) -
Den Kateřiny povětří ledna předpovídal - (podle Kateřiny má být i lednové počasí)

Další Kateřiny.
Kateřina Alexandrijská - svatá Kateřina , kterou slavíme 25. listopadu - v kalendáriu pod heslem Listopad - svatá Kateřina
Kateřiny
- Sienská
- Tekekwitta
- Švédská
- Medicejská
- Riccová
- Veliká - ruská císařovna

KATEŘINA SIENSKÁ

Kateřina Sienská - svatá Kateřina Sienská, někdy Katherine ze Sieny Kateřina Sienská (její svátek se slaví podle církevního kalendáře 29. dubna) bývá někdy zaměňována za Kateřinu Alexandrijskou.

Na rozdíl od Alexandrijské nebyla tato světice vyjmuta ze seznamu svatých z důvodů historické nepodloženosti legendy o jejím životě - Kateřina Alexandrijská pravděpodobně neexistovala. Ovšem podle některých teologických historiků se v Římě setkala a seznámila s Kateřinou Švédskou, která tam čekala na potvrzení rádu brigitek.

Kateřinu Sienskou uctívalo více církví - např. římskokatolická, anglikánská, evangelická lutheránská v Amarice - je považována za největší ženu křesťanstva., nazývána stavitelkou mostů ke smíření a učitelkou církve.

Kateřina Sienská se narodila 25. března 1347 (některé prameny uvádějí datum jejího narození jako 3.3.1347) v italské Sieně pod občanským jménem Caterina Benincasa . Byla předposledním, 24. dítětem, jedním z dvojčat početné chudé rodiny barvíře vlny Jakuba Benincasa a Lapy. Její dvojče záhy zemřelo.

V té době propukaly neustálé nepokoje a boje v kraji a křesťanská víra byla opomíjena, stejně jako papežové, jež se v té době přesunuli do Avignonu a stali se závislí na franckých vládcích, tzv. období avignonských papežů.

Rodina přijala také sirotka, Tomáše (Tommaso della Fonte), později dominikásnký mnich a osobní zpovědník Kateřiny. Vstupem do rodiny se z něj stal Kateřininým bratrancem

JIž jako šestileté děvčátko měla své první zjevení - uviděla Ježíše v kněžském rouchu spolu s apoštoly Petrem, Pavlem, Janem a jeeště dalmími bíle oděnými osobami nad basilikou svatého Dominika. Měla za to, že je to výzva k zasvěcení se Bohu, což také do roka udělala a žila v čistotě těla a přísné chudobě a až asketickém odříkání.

V deseti letech navázala kontakt s dominikány, ke kterým vstoupil jení bratranec Tomáš.

V té době se dívky vdávaly ještě prakticky v dětském věku, tedy i rodiče Kateřiny ji v jejích 12 letech hledali ženicha.

Matka sice vychovávala své děti ve víře, neboť byla tajnou křesťankou, ale pro vize své dcery o zaslíbení bohu neměla pochopení, snažila se svou dceru vdát a zajistit jí tak budoucnost. Kateřina své rodiče milovala, a tak se snažila zprvu znelíbit se ženichům a proto si ostříhala své dlouhé vlasy. Matka byla však ve svém rozhodnutí velmi tvrdá a tak svou dceru trestala tvrdými pracemi v domácnosti i podniku rodiny, V té době onemocněla neštovicemi a nemoc na její půvabné tváři zanechala výrazné stopy, proto Kateřina zůstala v ústraní rodného domu a stále pracovala u rodičů. Žila však velmi chudě a byla k sobě velmi tvrdá. Živila se vodou, bylinami, držela dlouhé půsty, stále se modlila, s nikým nemluvila, odříkala si i spánek, pro který zvolila holou pryčnu a třikrát denně se bičovala jako pokání za jiné. Pouze ve své duši si vytvořila "pokojík", kde se setkávala se svým božským snoubencem.

O přijetí k dominikánským terciářkám, zvaným mantelátky (podle černého pláště přes bílý oděv) žádala od 16 let. Představení církve jí nechtěli vyhovět, že je velice mladá, nakonec však Kateřinu přijali. Terciářky žily mezi lidmi, ne v klášteře, ale svůj oděv řeholnic nosily neustále. .

Všechny útrapy, které si Kateřina zvolila, měly vést ke vstupu do třetího řádu dominikánů.

Vstoupila jako 18letá mezi cisterciánky to třetího řádu svatého Dominika (dominikánská církev) v Siene proti vůli svých rodičů. Otec dceři záhy odpustil a nakonec přemluvil i matku. K tomuto činu jej pohnulo vidění holubice nad hlavou jeho dcery bílou záři a holubici.

Jako řeholnice si připravila život ještě útrpnější, ještě asketičtější, jen se modlila a konala na sobě různé hrůznosti. Brzy však měla další vidění, kde ji Bůh pokáral a ukázal jí, že pomoc bližním je to, co její život udělá lepším. Na to se Kateřina začala věnovat péči o nemocné a chudé.

Po nějaké době měla další vidění, ve kterém se viděla, jak se provdává za Ježíše a na své ruce pak až do smrti viděla snubní prsten. Kateřina se pohybovala na čtyřech místech - kostel svatého Dominika, dům rodičů, později pak i nemocnice della Scala a leprosárium svatého Lazara, kde ošetřovala ty nejtěžší pacienty. Obětavě pracovala všude, kde bylo zapotřebí. Při morové ráně v Pice se sama nakazila - r. 1374.. Pověst praví, že jí se při ošetřování nemocných dostalo důkazu lásky Boha vůči ní.

pověst

Ošetřovala starou velmi nemocnou ženu, která ji však začala pomlouvat. Kateřina z toho byla velmi ublížená a obrátila se k Bohu s prosbou o pomoc. Bůh se jí zjevil, nabízeje jí dvě koruny - zlatou a tmavou, aby si jednu vybrala. Kateřina si vybrala tu tmavou, narazila si ji na hlavu a rázem jí přestaly trápit pomluvy a i té nevděčné ženě dál s největší počlivostí posluhovala, až jí tato odprosila.

Další vidění Kateřinu přimělo věnovat se apoštolátu, a to v době pontifikátu Urbana V. '(1362-70). Přestože byla velmi mladá, chodili k ní žádat o radu a duchovní vedení vysoce postavené osobnosti té doby nejen ze Sieny, ale i z Florencie a Pisy,

V květnu 1374 byla obviněna z kacířství, především šlo o její velkou oblíbenost širokou obcí a postavena před generální shromáždění řádu sv. Dominika ve Florencii (generální kapitula). Kateřina však přesvědčila všechny o své víře a byla očištěna. Jako duchovní vůdce jí byl stanoven Rajmund da Capua, který ji velmi ovlivnil, stal se jejím zpovědníkem a posléze byl jmenován generálem řádu ( v letech 1380-1399 ). Dostala zpět své pověření cestovat a kázat víru, sám Řehoř XI ji udělil některá privilegia, k nim ž patřil přenosný oltář a tři zpovědníci pro čerstvě obrácené kajícníky.

Kateřina chtěla studovat bibli, ovšem neuměla číst, proto se roku 1369 rozhodla naučit se číst, psát však neuměla. Jako kulturní a církevní dědictví po ní zůstalo 381 dopisů, jež psala od roku 1370 a to tak, že je diktovala písařům, minimálně třem zároveň. Tyto dopisy jsou řazeny mezi největší duchovní a literární poklady církve. Dokonce jimi přinutila papeže Urbana VI., aby se navrátil do Říma. .

Kateřina po svém obhájení na generálním kapitulu získala ještě větší vážnost a popularitu. Díky tomu dostala od papeže Řehoře XI. úkol povzbudit křesťanské velmože v boji proti Turkům.

O rok později nastoupila na apoštolát do Pisy, kde se již dříve nakazila, tentokrát zde dosáhla dalšího stupně spojení s Ježíšem (1375). Na jejím těle se objevila stigmata - znaky utrpení Páně. Z ukřižovaného Krista viděla vycházet pět krvavých paprsků, které vytvořily stejné bolestivé rány na jejím těle. Kateřina však požádala, aby tato stigmata na jejím těle nebyla vidět, jen cítit. V tu chvíli se barva světla změnila na zlatou a vytvořila stigmata jen uvnitř těla - bolest.

Kolem Kateřiny se vytvořilo až kultovní seskupení mysticky smýšlejících lidí, jež ji nazývali svou matkou. Byli to lidé vždělaní i nevzdělaní.

Za působení řeholnice v Pise v Itálii začaly rozbroje, Florencie vytáhla do boje proti církevnímu státu. Řehoř XI. vyhlásil proti nim exkomunikaci a interdikt. Kateřina se na žádost Florenťanů vydala do Avignonu k papeži orodovat za ně (1376). Papež přijal Kateřinu s úctou a prosbám jejím s smír vyhověl, ale ve svém záměru urovnat spory Kateřina neuspěla. Podařilo se jí však přesvědčit papeže k návratu do Říma, o což jej žádal i římský císař Karel IV. Papež v Avignonu sídlil od roku 1305.

Do Sieny se Kateřina vrátila z Avignonu, aby zde navázala na předchozí život. Založila poblíž Sieny v pevnosti Belcamo ženský klášter - roku 1378.

Svého ve věci přesídlení papeže sice dosáhla a papež 16.9.1376 rozhodl o svém stěhování a o čtyři měsíce jej opravdu uskutečnil. Bohužel, v následujícím roce papež Řehoř zemřel. Ještě v tom roce - 1378 - vypuklo tzv. velké schizma - dvojpapežství. Papež Urban VI. se nepohodl s kardinály, načež oni si zvolili vzdoropapeže, jehož usadili do Avignonu a Urbanovo papežství prohlásili za neplatné.

Kateřina se postavila veřejně na stranu pateže, proto jím byla povolána Kateřina byla povolána do Říma bojovat za sjednocení církve. Nastěhovala se do domu poblíž dominikánského kostela Santa Maria sopra Minerva, kde pokračovala ve své dopisové akci, ovšem i přes svou velkou snahu tím papeži příliš nepomohla.

Snaha Kateřiny o obnovu dominikánského řádu a vychytání chyb, jichž se představitelé dopouštěli a dosazení na místo generálního představeného Rajmunda de Capua se jí podařilo až po její smrti. Dva týdny po její smrti byl Rajmund jmenován a obnovu církve uskutečnil.

Bohatý a vyčerpávající život (především její vlastní sebeposkozování se skočil v jejích 33 letech. Ke konci života již nemohla ani přijímat potravu, neboť si zničila žaludek dlouhými půsty (dnes je to anorexie atd), její tělesná schránka pozbývala energie. Jen těžko se dovlekla na pravidelné mše do kostela, trpěla velkými bolestmi a chřadla.

Zemřela 29. dubna 1380 v bazilice svatého Petra, kam chodila na mši.

Nejprve byla s velkými poctami pohřbena na hřbitově dominikánského kláštera "alla Minerva" v Římě. Poté, co se u jejího hrobu děly zázraky, byly její ostatky přeneseny do skleněné rakdvě pod hlavní oltář kostela Santa Maria sopra Minerva v sousedí římského spanteonu.

Roku 1430 nechal papež exhumovat Kateřinino ještě neporušené tělo pro odebrání relikvií, což se roku 1855 opakovalo. Halva její a prst, uložený do stříbrného pouzdra jsou vystavovány v dominikánském kostele v Sieně.

Pokoj, ve kterém bydlela, byl přesunut do kostela Santa Maria sopra Minerva v Římě.

dílo

Bohaté literární dílo Kateřiny Sienské tvoří 381 dopisů, z nichž zaslala 23 papežům a 11 hlavám států, náboženské spisy Dialog (cenná církevní literatura z oblasti mystické teologie) a 26 modliteb.

Spisy Dialog bývá také jmenována jako Boží dialog prozřetelnosti, diktovala ji po uzavření smíru papeže a italských měst. Psala ji formou otázek Bohu, nazývaného nebeským Otcem a jeho odpovědí. Tato kniha přinesla Kateřině zařazení mezi učitele dokonalosti.

svatořečení

Kateřina Sienská byla svatořečena roku 1461 papežem Piem

učitelka církve

4. října 1970 papežem Pavlem VI. jmenována učitelkou církve. Je považována za jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. Titul učitele církve dostávali pouze učenci teologie

životopis

Rajmund z Capuy, dlouholetý Kateřinin zpovědník napsal její životopis, ten se stal v pozdním středověku nejoblíbenější a nejpopulárnější četbou.

patronka

Největší poctou, co se týče patronátu,Kateřinu poctil Jan Pavel II, když ji 1.10. 1999 "povýšil" společně s Brigitou Švédskou a Edith Steinovou na spolupatronku Evropy. Od října 2000 stojí čtyřmetrová socha sv. Kateřiny z bílého carrarského mramoru, od fr.sochaře Erika Amana, ve vnějším výklenku vatikánské baziliky.

Titul spolupatronky (druhé patronky) Říma dostala od Pia IX. roku 1866

Patronkou Itálie se spolu se svatým Františkem stala roku 1939 - jako hlavní patronka

Naprosto samozřejmé, že ji uctívají jako svou patronku dominikánské terciářky a celá Siena

Dále je patronkou proti ohni a všech, kdo s ním mají co společného, včetně hasičů, proti nemoci a všech, kdo pomáhají nemocným, proti pokušením, proti sexuálním pokušením, proti bolestem hlavy, proti potratům, proti moru, Jako patronku ji uctívají též pradleny, umírající,

atributy a vyobrazení

Kateřina Sienská je vypodobňována nejčastěji v oděvu dominikánských terciářek - bílý oděv s černým pláštěm, v ruce drží srdce, knihu (učenost a vědění), lilii (čistota těla i ducha, neposkvrněnost), kříž, růženec, prsten (jako nevěsta a žena Boží).

V několika případech jsou připomenuta i stigmata. .

Na hlavě mívá tmavou korunu - to podle pověsti o staré nemocné ženě, kterou ošetřovala a jež Kateřinu pomluvila.

Často je Kateřina vyobrazena jako ošetřovatelka nemocných

KATEŘINA TEKEKWITHOVÁ

Kateřina Tekakwithová - Kateřina Tekakwitha je považována za kajícnici církve a především za Lilii Mohavků, jak byla nazývána domorodými indiány.

Také se jí říká první irokézská panna.

Je první indiánkou, jíž se dostalo blahořečení, a to papežen Janem Pavlem II. V církevním kalendáři jí patří 17 duben.

Narodila se roku 1656 ve vsi Ossen¨menon, jež 4 roky po Kateřinině narození dostalo nové jméno Gandaouagué a následě pak roku 1667 jméno Caugnawaga.

Kateřinin otec byl pohanským náčelníkem irokézského kmene Mohawků. Matka byla indiánská křesťanka. Jméno Tekakwitha znamená "Ta, která dává věci do pořádku".

Rodiče dívce však velmi záhy zemřeli na mor - v jejích 4 letech. Mor zasáhl i Kateřinu, jež částečně oslepla a zůstala jí zjizvená tvář.

Na výchovu byla dána k pohanským příbuzným - vychovával jí její dědeček, významný muž jejich kmene. Děd neměl však pochopení pro její víru v Boha, učil dívku pracovitosti a pořádku, aby byla dobrou manželkou.

V kmeni bylo zvykem dát k dívce v 8 letech chlapec, aby si zvykala na společné soužití s druhým pohlavím. Toto sice Kateřina snášela, ovšem o manželské soužití odmítala, což jí vyneslo rozhořčení příbuzných a postavení pouhé služky.

Přes všechny útrapy Kateřina neupustila od svého rozhodnutí žít jen pro Ježíše Krista.

Mezi indiány a kolonisty se vedly dlouhé boje. Po jejich skončení přišli do Caugnawaga tři missionáři - právě před 20 lety zde byli jiní tři jezuité zabiti. Tehdy jedenáctiletou Kateřinu dostali tito na tři dny na posluhu, poté se vydali na další cestu. I tyto tři dny stačily na to, aby na dívku zapůsobili.

Missionáři se za několik let vrátili a duchovní otec Jakub de Lamberwill zde založil stálou missii, kam chtěla Kateřina chodit, ale dědeček jí to zakázal.

V období žní roku 1675 požádala missionáře o pokřtění. Otec Jakub dívku přijal na zimní privátní přípravu a jako dvacetiletou ji o velikonocích ( 5.4.1677 pokřtil jménem Kateřina. Kateřina vyznávala ignaciánská cvičení s dlouhými modlitbami a stala se křesťankou tělem i duší.

Příbuzní dávali svou nevoli z jejího jednání velmi zřetelně najevo, napadali ji, vyhrožovali a dokonce jí nedávali jíst, a to především v neděli, dokonce ji nařkli s nečistého poměru s jejím dědem . V zájmu ochrany dívčiny poslal ji otec Jakub do jezuitské stanice v Sault s doporučujícím listem. .

V Sault ( St. Luis, Kanada) bylo nově založené útočiště pro indiány, jež se obrátili na víru, bylo to účelové centrum poskytující azyl těm, co museli utéci od svých kmenů pro útrapy za svou víru. Tito utečenci se zde připravovali na práci missionářů.

Cesta do Sault však obnášela 300kilometrovou pouť divokou přírodou, ale Kateřina jí nemusela absolvovat sama, spolu s ní od kmene prchala i její sestra a švagr. . Dědeček vnučku zprvu stíhal, ale nakonec své snažení vzdal a nechal ji odejít.

V doporučujícím dopise žádal otec Jakub jezuity ze Sault, aby o Kateřinu měli zvláštní péči. Ubytovali ji i s příbuznými u indiánky Anastázie, jež se později stala duchovní matkou dívčinou.

Během své pouti se seznámila Kateřina s řeholnicemi z Montrealu. Zalíbil se jí způsob jejich života, proto se spolu s dalšími dvěma ženami usadila se na ostrově v řece svatého Vavřincem a žíla tam způsobem řeholnic. Jejím duchovním rádcem byl otec Frémin.

V té době směl nově pokřtěný jít k prvnímu svatému přijímání teprve za několik let, ovšem Kateřina získala výjimku a ještě před koncem roku směla na své první přijímání. Ctila eucharistii a cítila se poctěna úkolem nosit dřevěný kříž.

Byla to velmi tichá mladá žena s odporem ke všemu špatnému a zlému, dobrotivá a důvěřivá, s velkou pobožností se řídila jen vůli Boha, uctívala Matku Boží. Modlila se za druhé a činila různá pokání, např. chodila ve sněhu bosa, žila až asketicky.

Nezapomínala ovšem na to, že ona i druzí musí jíst a proto se účastnila pravidelným zimních lovů a následného zpracovávání masa (nasolování, sušení). Na lovech se na mravy příliš nedbalo a tak vznikla i chiméra, že Kateřina obcuje s jedním z lovců, jež zaspal do práce. Ta, která Kateřinu tak hanebně pomluvila, se ke svému činu přiznala až po smrti Kateřiny.

Po ukončení zimních lovů se Kateřina vrátila do missie a připravovala svátek Zmrtvýchvstání Páně se svou přítelkyní Marií Terezou Tegaigneutou. Podle některých písemných dokumentů právě po návratu z lovu, kde byla tak očerněna složila slib čistoty, jiné uvádějí jako rok slibu čistoty rok 1670. Pravděpodobně jde o původní dívčino rozhodnutí a posléze o oficiální čin 25.3.1679 v kostele. Ještě před onou zimou, jež byla pro Kateřinu zlomová a po níž se již lovů neúčastnila, přišli do vesnice další věřící.

Kateřinin zdravotní stav se stále zhoršoval, přestávala vidět, trpěla bolestmi hlavy a žaludku, což ji naopak vybičovalo v ještě aktivní duchovní život. Denně docházela na mši svatou, přestala až když již nemohla vstát z postele. V úterý Svatého týdne ji s celým procesím navštívili missionáři, aby jí udělili svátost nemocných. Při posledním svatém přijímání byla velká vize, jež se protáhla až do druhého dne. Ženy, které s ní žily šly druhý den do práce a když se vrátily, upadla Kateřina do bezvědomí a její poslední slova byla "Ježíši , miluji tě". Brzy na to 24letá Kateřina umírá - 17. dubna 1680. V okamžiku, kdy zemřela, ztratily se z jejího obličeje a těla všechny jizvy.

Proti všem tehdejším zvykům, uložili její tělo do dřevěné rakve a pohřbili ji do země. Posléze byl postaven nový kostel a tam byly ostatky Kateřiny roku 1864 přemístěny, missie se však musla přestěhovat a tak bylo tělo zabezpečeno ve farní budově.

Část ostatků Kateřiny je od roku 1843 v Caugnawaha, kam si je přinesli jezuité. Zde jsou cílem cesty mnoha poutníků Po smrti řeholnice se událo mnoho zázraků, mnoho vyslyšení modliteb a uzdravení. blahořečení a pocty

blahořečení

Roku 1980 se vydal papež Jan Pavel II na návštěvu k indiánům a při té příležitosti dne 22. června blahořečil Kateřinu..

Papež Pius XII. roku 1943 prohlásil hrdinský stupeň ctnosti Kateřiny Tekakwithové

zobrazování a atributy

Vyobrazována je Kateřina Takekwithová jako indiánka s dřevěným křížem, jenž tak ráda nosila, s lilií na počest její čistoty a růžencem jako symbolem její neutuchající víry v Krista.

patronka

Za svou ochránkyni ji samozřejmě považují všichni indiáni, je patronkou ekologů a ochránců životního prostředí, přímluvkyní sirotků a pronásledovaných pro víru.

KATEŘINA ŠVÉDSKÁ

Kateřina Švédská - svatá Kateřina Švédská.

Podle církevního kalendáře se její svátek slaví 24. března.

Kateřina Švédská, vlastním jménem Catharina de Suecia, byla švédská kněžna, dcera Brigity, později také svatořečené, jež zachovávala celý svůj život čistotu těla i ducha a svůj život zasvětila uctívání Boha a pomoci potřebným.

Kateřina se narodila roku 1331 ve Vadsteně jako čtvrtá z osmi dětí knížete švédského Ulfa Gudmarsona a jeho ženy Brigity, později svaté Brigity.. Vychovávaná byla především v riseberském klášteře.

Již jako 13letou ji provdali za nemocného, invalidního a starého muže, Eggarda Lyderssona von Kurnen..Přesto Kateřina o svého muže pečovala s láskou a obětavostí. V manželství udělali dohodu o zachování panenství, aby mohli lépe sloužit Bohu. Eggard za obětavou péči oplácel Kateřině snahou, aby byla ve všem spokojená a mohla podle svého uvážení plnit si i všechny křesťanské povinnosti spolu s péči o chudé, nemocné a sirotky. Smrt Kateřinina otce dceru velmi zasáhla a muž ve snaze jí ulevit jejímu smutku, souhlasil s její cestou do Říma za matkou, jež také velmi těžce nesla ztrátu svého muže. .

Brigita založila řád "Spasitele světa" a klášter ve Vadsteně. Kateřina do řádu vstoupila a když pak matka odjela do Říma, aby si vyprosila schválení svého řádu. Dcera za ní přijela roku 1349, aby spolu oslavily Jubilejní rok 1350, se svolením svého muže, který však záhy zemřel. Tato smutná zpráva ji zastihla v Římě. Na to Kateřina ihned obnovila svůj slib nekonečného panenství, zůstala s matkou a odprovázela ji na pouti do Svaté země. Za ochránce své čistoty zvolila svatého mučedníka Sebastiána, svého oblíbeného světce.

Přesto dostávala jako krásná a mladá vdova mnoho nabídek k sňatku, dokonce se jí jeden nápadník pokusil unést. Počíhal si na ni, chtěl ji unést a znásilnit K smrti vyděšenou kateřinu zachránil jelen, jež svou září útočníka oslepil a zahnal. Po této zkušenosti ve snaze odehnat další nápadníky, chodila v ošklivých, obnošených šatech. Matka ji z obav nechtěla nechat vycházet z domu, což Kateřinu donutilo uvažovat o návratu do Švédska. Matce se tento záměr nelíbil, neboť chtěla, aby dcera konala tzv. kajícné skutky a aby se smířila s tím, že stejné nástrahy jí budou očekávat všude na světě.

Kateřina nakonec zůstala s matkou dalších 23 díky věšteckému snu a společně se obě staraly o potřebné - nemocné a chudé ve špitálech i v domech. Snažily se žít asketicky, hodně se modlily, ale nezapomínaly na dobročinnost. Kateřinu se věnovala několik hodin denně rozjímání o utrpení Páně, madlila se tzv. církevní hodinky, navštěvovala hroby mučedníků. Doma žily chudě, spaly na tvrdém lůžku, hodně se postily.

Ve svém domě poskytovaly přístřeší pocestným i studentům ze severu a nacházely jim kněze, kteří mluvili jejich jazykem. Kateřina neopouštěla svou matku. Roku 1372 se vydaly do Svaté země.

Krátce po návratu z pouti do Svaté země Brigita umřela - 23. 7. 1373. S poctami ji Kateřina uložila v klášteře Klarisek v Římě.

Pět let čekala Kateřina v Římě na potvrzení Brigitina řádu papežem Urbanem IV. Během tohoto pobytu v Římě se Kateřina Švédská seznámila s Kateřinou Sienskou. Když Kateřina dovršila 43 let, vrátila se do Švédska a odvezla s sebou i matčino tělo, jež uložila ve vadstenském klášteře matkou založeném. Zde se také stala roku 1375 představenou - abatyší.

Návrat z Říma měl pro místní duchovenstvo velký význam. Krom matčina těla, přivezla s sebou Kateřina i další svaté ostatky a také předala vadstenskému biskupovi od papeže bulu schvalující Brigitou založený řád.

Na hrobě Kateřininy matky Brigity se začaly dít zázraky a proto duchovní a také král vyzvali Kateřinu o cestu do Říma, kde měla požádat o matčino svatořečení.

Kateřina po návratu z cesty těžce onemocněla a jako padesátiletá roku 1381 umírá.

Brigita byla svatořečena 10 let po smrti Kateřiny papežem Bonifácem IX..

svatořečení

Také na hrobě Kateřiny se dály zázraky a proto byla také svatořečena - roku 1474

atributy

Znakem, charakterizujícím svatou Kateřinu Švédskou je laň nebo jelen, jež jí podle legendy uchránil, dále odznaky královské (její původ), řeholní oděv a lilie jako symbol její čistoty

. patronka

Kateřina Švédská je patronkou proti potratu i předčasnému porodu a proti povodni.

vypodobnění

Kateřina je vypodobňována v oděvu řeholnice nebo přímo abatyše řádu brigitek, jak obvazuje raněného, nebo jak umírá a je jí přinášena Nesvětější Svátost v monstranci.

KATEŘINA MEDICEJSKÁ

Kateřina Medicejská - královna regentka z královského rodu Bourbonů,

vlastním jménem - ital. Caterina de' Medici, franc. Catherine de Médicis,

významná politička obhajující postavení Francie a panovnické moci,

organizátorka bartolomějské noci

Kateřina Medicejská se narodila 13. dubna 1519 jako jediná dcera Lorenza II de Medici z florenstvého rodu Medici a Madeleine de la Tour d´Auvergne pocházející z jedné z větví rodu Bourbonů.

Medičejští byli v době Kateřinina dětství jednou z nejbohatších italských rodin, ale patřili jen k pouhému patriciátu. Florencie byla tehdy pouhou signorií. Rod Medici vládl s malými přestávkami v letech 1434 až 1737.

Když ještě malé Kateřině umřeli rodiče, ujal se její výchovy papež Klement VII, vl. jménem Giulio de Medici, její strýc.

Karel V. se snažil ¨v té době obnovit svou moc císaře a proto se Klement VII spojil s Francií, Benátskem, Florencií a Anglií. Řím však byl vypleněn a Medičejští ve Florencii svrženi a Kateřina se stala rukojmím republiky a až do roku 1530 zde musela zůstat - až do opětovného převzetí vlády papežem Klementem VII.

Bylo zvykem, že si papežové vytvářeli velké rodiny, tohoto papeže nevyjímaje. Svého nelegitimního syna Alessanda oženil s Markétou, nemanželskou dcerou karla V. Kateřinu použil k upevnění vztahů s krále Francie a provdal ji roku 1533 za druhorozeného syna francouzského krále , prince Jindřicha Orleánského.

Bohužel tento sňatek pozbyl svého vyznamu, když po Klementově smrti do jednoho roku opět zavládly rozbroje mezi novým papežem a Francií.

Bylo poukazováno na nerovnost manželů a Kateřina byla na francouzském dvoře izolována. Byla obviňovavána z faktu, že neporodila žádného následníka (Jindřich už měl nemanželskou dceru) a uvažovalo se o rozvodu tím spíše, že roku 1536 zemřel Jindřichův starší bratr a Jindřich se stal následníkem trůnu. Kateřina uhájila své místo po boku Jindřicha a navíc mu roku 1543 porodila první z deseti jejich dětí.

Kateřininu pozici ztěžovala Diana de Poitiers, milenka jejího muže, která navíc měla na Jindřicha velký vliv, a to jak v životě osobním, tak i politickém. Proto byla Kateřina bez zkušeností s vládou, když její muž Jindřich II. Orleánský roku 1559 zemřel.

Kateřina byla matkou posledních francouzských králů z rodu Valois - Františka II, Karla IX. a Jindřicha III., nejstarší dcera Alžběta byla provdána za španělského krále Filipa II, mladší dcera Markéta za pozdějšího francouzského krále Jindřicha IV. navarského, prvního vládce z bourbonské větve francouzských králů.

Kateřina se po smrti svého muže stala regentkou nezletilého Karla IX. ( 1560 - 1572 ) a posléze Františka II (1544 - 1560). Stala se jednou z hlavních postav francouzské vlády 60. let 16. století, přesto, v době vlády syna Františka se do popředí prodrala její snacha - královna Marie Stuartovna a její strýcové z rodu de Guise.

Francie ovlivněná reformací se zmítala v náboženských nepokojích, především spolu válčili katolíci a hugenoty - tzv. období hugenotské války. Katolíky vedla rodina de Guisů, prostestanty Jindřich Navarský. S'natek Kateřininy dcery Markéty a Jindřicha Navarského měl zajistit mír.

24. srpna 1572 - několik dní po svatbě Jindřicha a Markéty začalo v Paříži krvavé vraždění hugenotů, nazvané Bartolomějská noc. Toto vraždění se rozšířilo do celé Francie. Za hlavní iniciátorku označovali Kateřinu Medicejskou.

Jindřich III., zvolený polský král utekl po smrti bratra Karla z Polska, aby se stal králem Francie. Byl již plnoletý a odmítal poručnictví své matky a snižoval její vliv. Ta později odjela do zámku Blois, kde dožila svůj život.

Na zámku Blois byl na popud Jindřicha III. bez matčina vědomí zavražděn vůdce katolických Guisů, vévoda Jindřich.

Krátce na to Kateřina umírá - 5. ledna 1589.

KATEŘINA RICCOVÁ

Kateřina Riccová Vlastním jménem Sandrin, jejím dnem v kalendáři svatých je 13. únor

Kateřina Riccová se narodila 25. dubna 1523 ve Florencii, v Itálii. Matka jí zemřela v útlém dětském věku 5 let a proto jí dali na vychování do benediktivnského kláštera San Pietro in Monticelli.

Kateřina, co by již dospělá žena, měla různá vnuknutí, jež jí volaly k neobyčejné oddanosti a rozjímání. Největším jejím tématem bylo utrpení Kristovo. Proto se rozhodla vstoupit do dominikánského kláštera San Vincenzo di Prato. Otec pro dceřin záměr neměl pochopení a zakázal dceři vstup do kláštera. Pohnulo s ním teprve těžké onemocnění dcery. Když se uzdravila, vstoupila Kateřina s otcovým požehnáním do kláštera San Vincenzo roku 1536. Přijala jméno Kateřina a složila řeholní sliby.

Kateřina však od své první nemoci trpěla častými nemocemi. Až pravidelně se střídala období, kdy byla nemocná s obdobími zdraví. Během svých nemocí mívala Kateřina mystické zážitky, které jí ukazovaly jako účastnici na Kristově utrpení. Toto utrpení bylo často znát i na těle řeholnice.

Přes všechny zdravotní problémy se Kateřina dožila skoro sedmdesáti let - zemřela 2. února 1590 v klášteře.

Brzy po smrti Kateřiny se shromáždila skupina jejích následovníků, pro které byla Kateřina světicí. I mezi těmito Kateřininými vyznavači bylo několik pozdějších svatých.

KATEŘINA VELIKÁ

Kateřina Veliká Kateřina Veliká byla ruská carevna,

vlastním jménem Sofie Frederika Augusta ,známá též jako Jekatěrina Alexejevna.

Nebyla nikdy prohlášena za svatou, původně byla křesťanskou, ale byla vybrána jako nevěsta pro císaře Petra a proto musela přijmout pravoslaví.

Byla to velmi krutá carevna nepříliš pevných mravů, která přesto, že nebyla příliš vzdělaná, byla úspěšnou političkou.

Kateřina II. Veliká narodila se 2. května 1729 ve Štětíně jako dcera kníižete z Anhalt-Zebstu. Do své dospělosti žila v německém Zerbstu (Srbišti), což bylo jedno z maličkých německých říšských knížectví, jemuž její otec vládl a ve Štětině, kde byl otec velitelem pruské pevnosti. Byla pokřtěna.

V roce 1744 byla vybrána ruskou císařovnou Alžbětou I. Petrovnou jako vhodná manželka pro císařovnina synovce Petra, vévodu holštýnsko-gottorspkého, dědice trůnu jednoho z nejmocnějších evropských států, ale také duševně nemocného.

Kateřina musela přijmout pravoslaví a dostala jméno Kateřina /Jekatěrina Alexandrovna). Kateřina pravoslaví vůbec nerozuměla a při obřadech se nudila. Sňatek s Petrem jí vynesl titul velkokněžny.

Manželství to nebylo šťastné, ačkoli si zpočátku rozuměli, ovšem dlouho zůstávali bez následníka, což Kateřinino postavení u dvora velmi oslabilo - dokonce jí hrozilo, že manželství bude zrušeno a ona se bude muset vrátit do Německa, nepřivede-li na svět brzy potomka. To byl problém, protože jako manželé Petr a Kateřina nežili od roku 1752, neboť Petr trpěl fimozou (zúžená předkožka). Ještě do konce tohoto roku podstoupil operaci a manželství bylo naplněno, i když nešťastně - dítě umřelo. Prvního žijícího potomka přivedla na svět 20. září 1754, a to syna Pavla, o tři roky později, roku 1757, pak ještě dceru Annu, která zemřela ve 2 letech a jejím otcem pravděpodobně nebyl car Petr. Podle dochovalých zpráv je i otcem syna Pavla hrabě Sergej Ssaltykov nebo budoucí polský král Stanislav Augustus Poniatoxský, nikoli sám car.

Kateřina se povitím dětí stala skutečnou ruskou velkokněžnou, matkou následníka trůnu, to znamenalo, že buď bude carevnou jako žena cara nebo jako regentka nezletilého syna Pavla.

Výchovu dětí převzala císařovna Alžběta a nedovolila Kateřině do ničeho mluvit.

Petr III. nastoupil na ruský trůn roku 1762. Byla to doba sedmileté války, kdy Rusko válčilo na straně Rakouska. Petrpo nástupu na trůn okamžitě změnil strany a postavil se po bok pruskému králi Fridrichovi II, jehož neobyčejně obdivoval.

Díky tomu se zvedlo proti císaři spiknutí skupiny gardových důstojníků v čele s bratry Orlovy a v červnu 1762 byl Petr sesazen, uvězněn a zabit v konfliktu se strážci - důstojníky.

Kateřina nastoupila na trům, Oblékla se jako důstojník a v čele gardy táhla na Petrohrad za doprovodu kněžny Daškovové. Toto tažení si vyneslo jménoDámská revoluce.

V září 1762 přebírá korunu v Uspenském chrámu moskevského Kremlu.

Podle domněnek historiků byl na její pokyn o dva roky později zlikvidován dlouhá léta vězněný car Ivan VI.

Kateřina nebyla vzdělaná a ledasčemu nerozuměla a snad i proto to byla zlá a krutá panovnice, i když v politické sféře velmi zdatná a Rusko proměnila v evropskou velmoc.

Ačkoli se ovdovělá Kateřina chopila vlády, oficiálně spravovala zem Nejvyšší tajná rada, jíž Kateřina do ničeho nezasahovala.

Nejmocnějším mužem byl kníže Menšikov, původně Petrův přítel, ale zkorumpovaný. Car jej již nestačil potrestat.

Císsařovna Alžběta nejen, že převzala opatrovnictví nad dětmi, ale vynaložila velké úsilí, aby Kateřinu odsunula z politiky, ale té se postupně podařilo naváat kontakty s vilivnmi kruhy. Záhy se jí podařilo vymanit se z politické závislosti na Prusku.

Roku 1754 uzavírá dohodu s Fridrichem II., neboť potřebovala jeho přízeň ke vměšování se do záležitostí Polska. Polsko se postupem času dostalo zcela pod ruský vliv. Pod kontrolou ruských vojsk zvolil polský sejm za posledního polského krále nevýznaného šlechtice z Litvy, Stanislava Poniatoxského, jež se stal blízkým přítelem císařovny Kateřiny.

Císařovna si dopisovala s učenci, jako byl Voltaire, Montesquieu, Diderot atd, což jí přineslo velkou popularitu v Evropě, ovšem její činy se s jejími slovy rozcháely, a to především v osvícenských postojích.

Roku 1767 svolala velkou zákonodárnou komisi, aby vypracovala Rusku nový zákoník. Komise prohloubila rozpory sociálních skupin a byl následujícího roku rozpuštěna pod záminkou války s Tureckem - pvní rusko-turecká válka v letech 1768 - 1774. V této válce Rusko vyhrálo a dokonce získalo zpět roku 1771 získalo zpět krymské území zabrané Turky. .

Titul ochránkyně pravoslavného obyvatelstva jí vynesla mírová smlouva z Kučuk-Kamardži (mezi osmanskou říší a Ruskem. Sultán Turků sice střežil Černé moře, ale ruské loďstvo mohlo proplouvat Bosporem a Dardanelami. Roku 1772 si na naléhání pruského krále rozdělili spolu s Rakouskem mezi sebou polské území.

V letech 1771 - 1774 vypuklo povstání kozáků v čele s Jemeljanem Pugačovem, jež se vydával za zachráněného Petra II. (samozvanectví bylo v rusku častým jevem). Porazil jej generál Alexandr Vasiljevič Suvorov.

V roce 1783 carevna předala správu ruského Krymu a jižní Ukrajiny do rukou svého milence Grigoije Potěmkina a dala mu titul knížete tauridský (taurid se jmenovalo toto území dříve). Potěmkina pověřila stavbou Novorosijska. Jménem Kteřiny byla zřízena Petrohradská akademie.

Kateřina vládla pouhé dva roky, a to od 28. června 1725 až 1727.

Kateřina umírá 17. listopadu 1796 v Petrohradě a Menšikov se jmenuje poručníkem Petrova vnuka, tehdy jedenáctiletého Petra II. Alexejeviče, kterého přestěhoval na své panství a zasnoubil s jednou ze svých dcer nedbaje na nenávist, kterou mu u okolí i velmožů tento čin přinesl.

V letech 1787 - 1792 vypukla další rusko-turecká válka, do níž vstoupilo také Rakousko. Rakouskému vojsku velel přímo císař Josef II, ale na Balkáně se mu nevedlo, proto roku 1791 uzavřelo separátní mír. Oproti Rakousku, Rusko vítězilo jak na souši (pod velením Suvorova), tak i na moři (admirál Fjodor Fdodorovič Ušakov). Díky těmto vítězstvím, byl původní záměr císařovny obsadit celý Balkán, dobýt Istambul, Konstantinopol a obnovit byzanstskou říši, jíž chtěla dosadit do čela svého vnuka Konstantina.

Záměr Kateřiny se okolním velmocem nelíbil a proto zaútočila švédská armáda krále Gustava II. na severní část Ruska - boje trvaly od roku 1788 do r. 1790. V Jasích pak Rusko uzavřelo s Tureckem mír na počátku roku 1791.

Kateřina se musela vyrovnat s neúspěchem svého záměru, dokonce byla nucena vyklidit svá vojska z Besarábie a Moldavska. Carevna se nechtěla smířit se ztroskotáním jejích plánů a tak zanedlouho ruská vojska vpadla do Polska, až došlo na druhé dělení Polska, které si na Prusku Kateřina vymohla roku 1793. Rakousko stálo mimo hru, ale při třetím a posledním rozdělováním Polska r. 1795 se zúčastnilo. Tímto dělením pak byla samostatnost Polska zničena úplně.

Kateřina měla o sobě vysoké mínění, nazývala se osvícenou panovnicí a dokonce reformátorkou a tento svůj názor nechávala šířit svými přáteli, učenci, kteří byli carevnou finančně odměńováni (např. Denic Diderot) nebo šlo o ty, s nimiž dlouho udržovala písemný styk (např. Voltaire).

Ačkoli císařovna vymyslela hodně reforem, uskutečněn byl jen velmi malý zlomek z nich. Většina obyvatel Ruska byli nevolníci a na jejich životě Kateřina nezměnila prakticky nic, nedostalo se jim lepších podmínek k životu, ani lepší zacházení, 97 procent rusů bylo negramotných. Negramotní byli i mnozí šlechtici, což nemělo v Evropě obdoby. Kateřininy reformy mnohdy byly naprosto nerealizovatelné. Zatímco Evropa se dávala směrem individualismu, v Rusku vládl kolektivismus a absolutní moc panovníka nad lidským životem i hmotnými statky.

Co se týče vnější politiky, chtěla císařovna ovládnout co největší území. Kateřina nebyla ale tak hloupá, aby si neuvědomila, jak to v její zemi opravdu vypadá a proto např. Voltaira nikdy do své země nepozvala, i když ji o to žádal.

Kateřina se postavila i proti Velké francouzské revoluci, považovala ji za nepřístojnou a přislíbila účast Ruska v protifrancouzské koalici.

Ovšem zapojení své armády do těchto bojů se již nedožila Kateřina Veliká byla pohřbena ve Svatopetrské pevnosti v Petrohradě.

Na trůn po ní usedl její syn Pavel I.

Kateřina a její milenci

O carevnu vdovu se ucházelo mnoho mužů a carevna se vůbec nechovala zdrženlivě, naopak byla známá svými četnými avantýrami. Svým oblíbencům udělovala funkce generálního adjutanta s platem 10 tisíc rublů měsíčně. Celkem jich bylo 21, většinou mladí důstojníci. Pouze dva byli výjimkou, a to gardový důstojník Grigorij Grigorjevič Orlov a Alexej Vaselčikov. Dalším byl Grigorij. A. Potěmkin.

G. G. Orlov patřil mezi hlavní osnovatele převratu v roce 1762. Po této události se stal milencem císařovny, ale i jejím rádcem a po boku Kateřiny strávil 10 let plných hýčkání, zahrnování dary a majetkem (např. dostal zámek v Gatčinu) a splněných přání. Pouze jedno přání mu první dáma Ruska nesplnila - nikdy se za něj nemínila vdát. Carevna velmi potřebovala svou gardu, právě tito důstojníci byli rozhodujícími při palácových převratech 18. století a proto pro ni vyvstal velký problém, když se garda postavila proti vlivu a maci Orlova, dokonce zosnovali jeho vraždu. Milence však ochránila a zaopatřila jej vysokým postavením u dvora i potom, co ho roku 1772 nahradil Alexej Vasilčikov ve funkci generálního adjutanta.

A. Vasilčikov užíval přízně císařovny velmi krátce, patřil k nevýznamným důstojníčkům, průměrným a jen nízkých kvalit.

Potěmkin požádal o postavení gen. adjutanta roku 1774, byl to hrdina dámské revoluce i rusko-turecké války. Nebyl to muž honosící se krásou, ale byl velmi chytrý a schopný, s velkými vizemi. Spekuluje se dokonce o jejich tajném sňatku. Jako spolupracovníci byli nepřekonatelný pár, jejich klady a zápory se tak doplňovali, že tvořili jednolitou geniální osobností, ačkoli nebyli milenci dlouho.

Další milence, dokonce vybíral Kateřině sám Potěmkin z řad svých podřízených.

Posledním Kateřininým milencem v jejích 60 letech byl v roce 1789 mladý poručík jízdní gardy Platon Zubov, kterého již jako 23letého povýšila na plukovníka a záhy na generál-poručíka a generál-adjutanta. Tohoto mladíka si Kateřina vyvolila sama. Zubov ale brzy po svém povýšení vystoupil proti Potěmkinovi, ale nepodařilo se mu jej sesadit.

Potěmkinova moc byla veliká a carevna jej považovala za svého nejbližšího přítele. Potěmkin zemřel roku 1791 a Zubov zaujal jeho místo s stal se nyní on neoficiálním spoluvládcem carevny. Kariéru Zubova ukončila smrt Kateřiny. Zubov se pak ještě podílel v roce 1801 na vraždě císařovnina syna Pavla I. Zubov byl bohatým šlechticem, zemřel jako 55letý roku 1822.

Začátek formuláře

Začátek formuláře

svatá kateřina 25. listopadu

Konec formuláře