/janyfany
Podle literatury, kterou jsem si přečetla, protože jsem byla opravdu nevěřící Tomáš, jsem zjistila, že prý prakticky každá žena na této planetě má schopnosti, které se dají nazývat nadpřirozenými. I když - vezměne si matku a dítě. Pohlazení dítěte v dítěti zažehná pocity strachu, mnohdy uleví i od bolesti.
Nikdy jsem tomu nevěřila, až jsem jednou vzala do ruky kyvadlo. Připadalo mi to jako hra, dokud nezačalo dělat, co jsem já chtěla. Pak jsem zkusila karty - a ejhle- ono to vycházelo.
Nejsem žádná profesionálka, a ani nevykládám nikomu karty. Když, tak jen párkrát o nějaké párty, ale za kartářku se nepovažuji.
V době, kdy jsem se vdala podruhé, jsem zjistila, že i navenek velmi praktický muž, vzdělaný a technicky velmi zdatný, věří na podobné věci. Stalo se pár divných podivností, které nás oba hodně přesvědčily, že "tu něco je".
Vždy jsem měla pocit, že vidím lidi tak nějak dvojitě. Díky svému druhému muži jsem poznala, že to není chyba mých očí, že je to dar léčitelství. Nebo spíše jeho část. Přečetla jsem si několik spisů, které mi půjčil od starých známých a najednou jsem některým věcem rozuměla. Po některých cvičeních, popsaných v těchto spisech jsem zjistila, že dovedu docela přesně určit zdroj nemoci nebo bolesti. Na mém muži jsem si vyzkoušela, že umím potlačit bolest druhého. Ale zároveň jsem neměla dostatek znalostí a díky tomu jsem sice viděla v jeho hlavě místo, odkud pocházela bolest, ale nedovedla jsem si vysvětlit vše, co jsem asi měla. Když můj manžel umřel na krvácení do mozku z cysty, která byla právě v tom místě, kde byl zdroj jeho silných bolestí hlavy, když jsem postupem času zjistila, že jsem mu mohla pomoci, kdybych věděla více, chtěla jsem už nic z toho neznat. Tolik jsem to chtěla, že jsem přestala vidět lidi dvojitě, přestala jsem vnímat barvy, které byly kolem nich a vlastně všechno, co s tím souvisí jsem zavrhla. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Dodnes se mi to nevrací. Byla jsem tenkrát zoufalá, šílená žalem ze tzráty milovaného muže, který byl dobrým otcem, manželem, přítelem - vším, co jsem si mohla přát. A zároveň jsem cítila velké zklamání ze sebe sama, obviňovala jsem se z jeho smrti, které jsem měla umět zabránit. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem věděla, že mi v tu dobu umře, vyvěštily mi to karty, on sám věděl, že ve 40 umře, dokonce mu to řekla matka, která se mu zjevila.
Dnes už je to jedno, ale přiznávám, že "věštění" jsem se nevzdala. Byla to jediná berlička, která mě držela nad vodou, když mě opustil první manžel a já zůstala sama s pěti dětma a musela jsem život nějak zvládnout. Původně jsem si pořídila tarotové karty a vykládala "cestu". Hodně mi pomohla a vždy se dělo tak, jak mi karty ukázaly a zároveň mi hodně pomohly v další cestě. Poté jsem našla výklad karet mariášových podle paní Kludské a začala si odpovídat na otázky. Dnes mohu říci, že má napůl nevěřícnost, mi připravila plno zbytečných těžkých chvil. Nevěřila jsem tak úplně tomu, co mi karty řekly a přitom jsem si podle jejich výkladu dávno mohla oddechnout od problémů, které skončily dřív, než jsem to zjistila konkrétně. Ztratila jsem díky tomu hodně chvil a zažila hodně strachů a pocitů beznaděje. Jsem asi nepoučitelná, dodnes všemu tak úplně nevěřím a zároveň veněřím, že se mi daří vyložit si řeč karet tak, abych opravdu přesně věděla, co mi říkají. Věřím jim ale, nebo chci věřit a to napůl je spíš to, že věřím těm špatným zprávám a u těch dobrých si řeknu - kéž by to tak bylo.
Věím v moc andělů a věřím, že něco jako andělé jsou, že máme každý své ochranitele, kteří nad námi bdí.
Každý z nás může zaktivovat svůj vlastní vnitřní hlas, který nám řekne, co se stane, nebo co máme udělat. Ne všichni ho slyšíme, ne všichni ho slyšet chceme a ne všichni mu věříme. Chce to hodně se soustředit, uklidnit se a vnímat.
Jsem adoptivní dítě a snažila jsem se vypátrat, čí vlastně jsem a proč vlastně jsem čím jsem. Zkusila jsem i automatické psaní - a ejhle, zjistila jsem nějaké divné jméno. Dnes si ho nepamatuji.
Mnoho z věcí, které jsem dříve vyzkoušela, které fungovaly či ne jsem možná zapomněla, na mnohé si snad vzpomenu a podělím se o ně, jako na čtení z kávové sedliny či čajových lístků a na různé jiné věci.
Za jednu z největších magii, i když o magii vůbec nejde, považuji vánoce, vánoční čas. O tom ale píšu na svých druhých stránkách Janinystranky.osoba.cz.